Zdá se, že svět se zmenšuje.
Technika nám umožňuje se spolu snáze spojit. Sociální sítě zrychlují tok myšlenek a překlenují vzdálenosti. Čím dál tím více lidí přemýšlí, pracuje a žije ve společném informačním prostoru. V rámci obchodního a finančního sektoru překonává lidská činnost politické a hospodářské hranice. Různá náboženství a světonázory na sebe navzájem působí a střetávají se. Mezinárodní organizace prosazují měřítka práv, svobody a demokracie po celém světě.
Ale navzdory těmto trendům se místní životní styl nevytrácí. Lidé si o to více váží jedinečnosti své vlastní kultury. Přejí si zachovat hodnoty, tradice a přesvědčení, díky nimž jsou tím, kým jsou. Například Mexiko a Malajsie jsou součástí mezinárodního systému, ale nemají zájem o to, aby život v jejich zemi řídil New York či Londýn. I to nevelké má stále svou důležitost.
Politolog Joseph Nye napsal: „Neměli bychom předpokládat – či se obávat – že globalismus povede k homogenizaci. Naopak – budeme díky němu častěji a ve více obměnách vystavováni rozdílům, které nás obklopují."[1]
Bez ohledu na to, kam cestujeme, kterou oblast navštívíme či kde se usadíme, žijeme na určitém místě, které má určitý charakter, zvyky a kulturu. Zalíbení v určitých věcech, které sdílíme se svými bližními a lidmi stejné víry, pomáhá utvářet naši povahu. Díky zodpovědnostem, které dědíme od předků, je naše práce prodchnuta smyslem pro povinnost. Krajina naší vlasti nás váže k půdě. Historie našeho národa dodává na významu našemu úsilí. Každé místo je jiné.
Místní obyvatelstvo se často cítí ohroženo dosahem mezinárodních organizací. Na různé rady, úmluvy, sankce a rozhodnutí se nahlíží jako na velké a neosobní síly, které potlačují místní nezávislost. Takovéto orgány stanovují pravidla chování ve styku mezi jednotlivými státy a sledují společný cíl. Avšak to, co mají v úmyslu prosadit jako určitou morální normu, je často vnímáno jako vyvíjení nátlaku v dané oblasti. Hodnoty nevelkých míst, jako je víra, rodina a společenství, nelze oslabit, aniž by došlo k narušení struktury společnosti. Tyto nevelké věci se mohou ve velké aréně mezinárodní politiky ztratit.
K napětí dochází v mnoha oblastech: zákony potírající rouhání se střetávají se svobodou projevu; pokusy zakázat diskriminaci jsou v rozporu se svobodou sdružování; práva na ochranu náboženského přesvědčení nejdou dohromady s právy LGBT komunity; tradiční role jednotlivých pohlaví nejsou v souladu s rovností pohlaví; liberální morálka je v rozporu s morálkou konzervativní; měřítka odívání vyplývající z náboženství zpochybňují světské vnímání; a osobní svobody se střetávají se zájmy společenství.
Obyčejným lidem, kteří vedou obyčejný život na obyčejném místě, může debata mezinárodních organizací na nejvyšší úrovni připadat vzdálená. Pokrok v oblasti lidských práv se dá často měřit prostřednictvím činnosti státní správy. Avšak Michael Ignatieff, který se zabývá postupy v médiích a politice na mezinárodní úrovni, má pochybnosti o tom, zda má řeč lidských práv „přesah do … běžné praxe důvěry a tolerance, odpuštění a smíření, které jsou samotnou podstatou morálního chování jednotlivce“.[2]
Toto však není příběh o boji dobra proti zlu. I mezinárodní organizace jednají v souladu se zásadami a etikou. Váží si rovnoprávnosti, důstojnosti a míru a mají velké zásluhy na urovnávání sporů a minimalizaci konfliktů. Obě strany usilují o to, co považují za správné, a měly by ocenit to dobré, co může nabídnout ta druhá. Protistrany se mohou prostřednictvím zdvořilého dialogu sblížit a společně prosazovat lidská práva, přičemž budou rovněž respektovat nezávislost místní kultury.
Za tímto účelem by měla podle představ sociologa Josého Casanovy vzniknout „globální občanská společnost“, která bude vyžadovat, aby trvalá shoda mezi tím, co je globální, a tím, co je místní, byla založena „na širších normách, které naleznou harmonickou shodu v oblasti morálních, kulturních a náboženských tradic rozličných národů, z nichž sestává lidstvo jako celek“.[3]
Nesouhlas a dialog nejsou známkami slabosti. Jsou znakem toho, že lidem záleží na prospěchu vlastního společenství i světa.
Dialog nás nutí opustit vlastní bublinu.
[1] Joseph Nye, „Globalism Versus Globalization“, The Globalist, Apr. 15, 2002.
[2] Michael Ignatieff, „Human Rights, Global Ethics, and the Ordinary Virtues“, Ethics & International Affairs, Mar. 10, 2017.
[3] Jose Casanova, „Globalization, Norms, and Just Governance“, v: Religion, Peace, and World Affairs: The Challenges Ahead (2016), 29.